Hrušínský slaví 70 let: Dva měsíce boje o život

Musím říct, že mě vždycky dostane, když o vás někdo v diskusích píše jako o »mladém Hrušínském« a že by vám táta určitě nafackoval. Vždy si totiž vzpomenu na hnusné anonymy, které mu podobní lidi posílali. Jak to vnímáte vy?

„Že jsem pro tyhle lidi stále mladý Hrušínský, je jedna z největších dezinformací, s jakými jsem se v životě setkal. Možná také nejlepší. Ty ostatní už jsou slabší. Hned v závěsu o mně často koluje dezinformace, že žiji z dotací a neustále o nějaké žádám. Nežádám. Nedávno jsem poslal předžalobní výzvu internetové televizi XTV a Luboši Xaveru Veselému, který tam o mně rozšiřoval, že moje podnikání je placeno z peněz daňových poplatníků. Nechutné. Tátovi chodily zvláště po začátku ruské okupace Československa hodně zlé anonymní dopisy. Třeba napsali, že mu vyhoří barák nebo že má dávat pozor, až bude přecházet ulici a podobně. Nebo mu jednou někdo anonymně zatelefonoval a do ucha mu zakřičel: Právě se ti zabil kluk! A položil telefon. Jo, lidi dovedou být milí... Ale víte, co je zajímavé?“

Nevím, co?

„Víc než dvacet let po listopadu 1989 žádné anonymy ani udání nechodily. Potom se na Hrad dostal Miloš Zeman a anonymům, vulgaritám a dezinformačním řetězovým e-mailům začaly zlaté časy. Zeman už je naštěstí za námi a Klaus s opilými Motoristy a Zahradilem asi také díru do světa neudělají, takže za mě dobrý!“

Jan Hrušínský

Když se veřejně vyjadřujete k politice, neozývá se přece jen někdy ve vás principál a neříkáte si: Co když mi kvůli tomu přestanou chodit lidi do divadla?

„Ne. Máme skoro pořád vyprodáno. Víte, kdyby lidem vadily moje politické názory, tak by ke mně do divadla možná opravdu nechodili. Ale chodí stále, a dokonce čím dál tím víc. Možná i proto mě divadlo pořád ještě baví. Především kvůli našim divákům. A také kvůli kolegům a dalším lidem, kteří v posledních letech v divadle pracují. Ještě jedna zajímavá věc. Nedávno mi Facebook poslal statistiku návštěv na mém profilu a za posledních osmadvacet dní moje texty četlo nebo zhlédlo víc než milion lidí. K tomu bych poznamenal, že milých e-mailů nebo dokonce i psaných a podepsaných pozitivních dopisů mi chodí podstatně víc než anonymních vulgarit a urážek. Ty jsou v poslední době spíše výjimečné. To je dobrá zpráva, která vypovídá o tom, že Miloši Zemanovi se jeho usilovné dílo zkázy a sváru moc nepovedlo.“

Jezerka loni oslavila 20 let a letos je tomu už 23 let, kdy jste si založil divadelní společnost. Nelitujete někdy rozhodnutí navázat na rodinnou tradici a pustit se do tak nejistého podnikání? Byly někdy chvíle, kdy jste toho chtěl nechat?

„Těch okamžiků by se jistě za ta léta pár našlo. Ale když si uvědomíte, kolik jsme za těch víc než dvacet let na Jezerce vytvořili pracovních příležitostí, když víte, že sálem pro 230 diváků prošlo více než půldruhého milionu lidí, kteří se k nám vracejí, kolikrát nás lidé v anketě pořádané městskou části dokonce ocenili jako nejlepší firmu v Praze 4, kolik jsme zahráli charitativních představení, kdy byl výtěžek věnován lidem, kteří jsou na tom zdravotně hůře než my, a když zpětně vidíte kolik úctyhodných a výjimečných lidí, umělců, spisovatelů, vědců a lékařů nebo demokratických politiků naším divadlem za ta léta prošlo, tak bych neměnil a rozhodně nelituji toho, že Divadlo Na Jezerce v Praze vzniklo a tolik let se drží v dobré kondici.“

Vím, že je ještě brzy, ale přece jen, nepřemýšleli jste s manželkou o tom, že byste divadlo přenechali třeba dceři Kristýně s manželem, režisérem a autorem Matějem Balcarem?

„To je hodně těžká otázka a zatím na ni neumím odpovědět.“

Když už jsme u toho bilancování, na co nebo na koho jste ve svém životě nejvíc pyšný? Co se vám podle vás nejvíc povedlo?

„Jednoznačně Divadlo Na Jezerce. Přes dvacet let odolává nechutně bohaté konkurenci a v různých anketách bývá hodnoceno na předních příčkách naší polistopadové kultury. Bez dotací! To zdůrazňuji zvláště pro anonymně diskutující čtenáře, kteří čerpají své dezinformace z XTV, proruských Aeronetů nebo Parlamentních listů, které s českým Parlamentem nemají vůbec nic společného. Dezinformují už ve svém názvu! Ale vážně. Víte, na co jsem opravdu pyšný? Na naše vnoučata. Máme jich pět a žijí po celém světě! Od Ameriky přes Evropu až po Austrálii. Letos v létě tu budou všichni pohromadě, a to je nejlepší dárek, jaký můžu k sedmdesátinám dostat!“

Principál Divadla Na Jezerce.

Na začátku rozhovoru jste už zmínil, že jste před deseti lety, když vám bylo šedesát, přežil svou smrt. Jak to tehdy bylo?

„Jednoduše řečeno, v červnu 2015 mě začal zlobit žlučník. Hráli jsme komedii Práskni do bot, kterou mimochodem hrajeme dodnes, a udělalo se mi tak zle, že jsem musel každou chvíli ležet v zákulisí na podlaze, ale do nemocnice jsem nechtěl. Když mě k tomu Míla doma přiměla, šel jsem ještě ten den na sál. Jenže operace se zkomplikovala. Trvala asi šest hodin a pořád to nebylo dobré. Druhý den mě operovali znovu.“

Co se stalo?

„Během operace jsem vdechl nějaké tekutiny, které byly všude, kde být neměly, odtrhla se mi drobná tepna vedoucí k srdci, operaci museli přerušit a čekali na odborníka z IKEM. Mezitím jsem dostal oboustranný zápal plic a ze sta procent za mě musel dýchat ventilátor. Uvedli mě do umělého spánku, ve kterém jsem si užíval téměř čtrnáct dní. Manželce nedávali naději, že to přežiji. Zachránili mě na ARO v Thomayerově nemocnici, když mi udělali tracheotomii a já začal pomáhat stařičkému ventilátoru s vlastním dechem. Potom se to začalo lepšit...“

Jak vás tato vskutku životní zkušenost změnila?

„Zásadně. Viděl jsem, jak to vypadá na onom druhém břehu, odkud většinou už není návratu. Ale jsem tady a povídám si s vámi. Od té doby na české lékaře a zdravotní sestry nedám dopustit. Jsou nejlepší na světě! Ze začátku jsem změnil pořadí životních hodnot, věděl jsem, že zdraví je na prvním místě. Jenže člověk rychle zapomíná a hodnoty se potom převracejí sem tam, jak se to zrovna hodí...“

S manželkou Miluší Šplechtovou po propuštění z nemocnice v roce 2015.

Máte ještě nějaký nesplněný sen, ať už soukromý, nebo pracovní?

„Chtěl bych být alespoň chvíli v domácím studiu v Londýně na Savile Row v domě číslo tři, když tam Beatles nahrávali svoje poslední album Abbey Road. Nebo jen tak někde brouzdat nablízku ulicemi, když na střeše toho domu rozehráli svůj poslední koncert. Už jsem se ale smířil s tím, že se mi to asi nesplní!“

Jan Hrušínský

Jak vznikal rozhovor

Dělat rozhovor s Janem Hrušínským je vždy radost. Co slíbí, to splní – a ještě s předstihem, protože nemá rád resty! Navíc žádnou otázku nenechá bez odpovědi. Nemusíme spolu ve všem souhlasit, ale myslím, že se navzájem respektujeme. Na divadle jsem ho viděl jako Hitlera i Woodyho Allena. Jen ve filmu bych mu přál ještě aspoň jednu takovou roli, jako byl Ceremoniář. Princů a padouchů se už nahrál dost.

Jan Hrušínský je pětinásobný dědeček: Vnoučata po celém světě!

Žhavé drby

Jan a Rudolf Hrušínský: Zvrat ve válce o miliony

Celý článek

.

3